Proč jsou lidé nemocní?


  Když ráno vstáváš v příjemně vyhřátém pokoji, obklopen důmyslnými elektrospotřebiči, jež zpříjemňují žití, dáš si sprchu otočením ventilu, kávovar už ti zatím připravil kávičku a mikrovlnka snídani, máš čistotou vonící šaty vyprané v automatické pračce, jdeš do práce a před domem potkáš... strom, který živoří na ulici a o kterém se uliční výbor rozhoduje, zda jej porazí, pak nasedneš do auta a necháš se hýčkat dokonalými sedačkami, vůní z klimatizace, tlumiči vibrací i zvuku, na pracoviště pospícháš, sotva si všimneš, jakou barvu má nebe a dokud ta rachota neskončí, neuvidíš ho, ale pak chvátáš za vidinou odpočinku, jen ještě nakoupit v halách supermarketu, cestou domů si srazil ptáka, ale leknutí tě rychle přejde, protože nezkoumáš, co to bylo zač, měl prostě smůlu, jezdit se musí i bezohledně, když je to zapotřebí, konečně domov, děti pošleš koukat televizi, protože na síti visí celý den, sám si zapneš porno lesbičky, manželka seriál o pečení, ve svém dokonalém bytě obývaném dokonalou rodinou, a pak, když infarkt nebo rakovina zaklepe u tvých dveří, nemůžeš tomu uvěřit, když si žiješ přece tak dobře.

  Připomíná ti ten příběh někoho? Někoho, koho znáš? Všimni si, kde tráví hlavní hrdina většinu dne. Je neustále obklopený tím nejlepším, co může moderní civilizace nabídnout. Jenomže člověk je malým kouskem přírody, která nám dává život. Kdo vyrostl pod skleněným poklopem, snadno zajde na první průvan, protože zpřetrhal pouta, která zdánlivě svazují, ve skutečnosti však dávají sílu. Co mi dává právo takhle psát?

  Potkal jsem lidi, kteří přežili svou smrt. Umírali, byly to beznadějné případy. A nebyli staří. Žili moderně a úspěšně. Ve skleníku. Pod poklopem. Měli však štěstí. Když si zubatá začala brousit kosu, nepřeslechli tenký hlásek, jež má každý z nás v sobě. Ten, co radí uteč, dokud to jde. A oni utekli a přežili. Opustili kariéry, domy, kavárny, divadla, supermarkety, wellnes lochness centra, rodiny, prostě všechno, co mohlo způsobit nemoc. Vlastně se to nikdo z nich nikdy nedozvěděl, co přesně bylo onou příčinou. Možná jen něco, možná všechno. Potkal jsem také ty, kteří hlásek malého rádce v sobě přeslechli anebo ignorovali. Hodně z nich zemřelo, ale to čeká nás všechny. Smutné je, čím svůj čas naplnili... dokončení závisí i na Tobě.


Úvod

© 2016 Jaroslav Kőhler | Všechna práva vyhrazena
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!