Pravda o Ukrajině

 Nevím, pro koho píši tento text. Koho dnes zajímá pravda? Několik let jsem s Ukrajinci pracoval i bydlel. A i s dalšími "cizinci". Byla mi dopřána možnost srovnání. Mám i odstup z pohledu zvenčí. Co mi tato zkušenost dala? Vědění. Vím, že zprávy od novinářů jsou lži a výmysly. Vím, že řeči politiků nestojí ani za psí lejno. Vím, že nemálo obyčejných lidí nenávidí Rusy jen proto, že se vlastně bojí sami sebe. Pravda o Ukrajině není líbivá. Neleskne se a netřpytí se. Spíše se třese a kulhá. Pravda o Ukrajině není něčím, co bychom chtěli znát. Je příliš děsivá. Ale je tady. Dnes. Teď. Pokud jsi zbabělec, tak dál už nečti. Pravda o Ukrajině je jen pro ty, kteří mají odvahu postavit se tomu nejhoršímu v člověku.
  Úplně první otázka, kterou je nutno si vyjasnit, zní: Existují Ukrajinci? I když není málo těch, kteří se domnívají, že neexistují (v čele s ruským presidentem), musím po osobní zkušenosti konstatovat, že Ukrajinci jsou opravdu mezi námi. Jak je to možné, když V.Putin pokládá na stůl jeden argument za druhým ke zpochybnění jejich bytí - či potvrzení jejich nebytí? Je to vlastně prosté, i když pro každého ne snadno pochopitelné. Pokud si skupina lidí uvědomí svoji svébytnost, má právo od té chvíle definovati se jakožto národ, má právo na samosprávu, v neposlední řadě má právo usilovat o vlastní území. Historické souvislosti, které k národnímu uvědomění vedly jsou příčiny, nikoliv důkazy, tedy mají váhu pro nový rodící se stát a naopak nejsou argumenty pro ty, jimž se vznikající samospráva nehodí. Mají tedy Ukrajinci nějakou svébytnost, anebo jsou jen bolševickým rozmarem, konstruktem?
  Dnes mi nikdo neuvěří, ale bavil jsem se o tomto už před čtvrt stoletím s přítelem Sergejem z Moldávie. O existenci Ukrajinců nebylo pochyb. A poznal to každý, kdo provozoval ubytování pro cizince - s Ukrajinci nechtěl žádný neukrajinec sdílet společné prostory. Prostý, avšak stoprocentní důkaz jejich osobitosti, kulturní jedinečnosti, národního sebeurčení. Sergej se už čerta staral o to, odkud Ukrajinci vzešli a za jakých historických kontrakcí se to událo. Dobře ale věděl, že po každé výplatě mezd jej navštíví dva urostlí mládenci, aby od něj převzali dary pro místního bose (na území ČR!). Že jsem napsal, že je Sergej Moldavec? Mohu tě, laskavý čtenáři, ubezpečit, že Ukrajinci si vezmou výpalné od kohokoliv, kdo je na tom tak špatně, že se nedokáže bránit.
  Když jsme si tedy vyjasnili existenci Ukrajinců, nabízí se hned otázka, kolik jich vlastně je? Čísla se různí. Záleží na tom, kdo odpovídá. Škála je široká - od nuly, až k desítkám milionů. Ve skutečnosti však nikdo neví. Podle Zelenského chunty mezi Ukrajince nepatří Rusové z Donbasu, ani Maďaři s Rumuny na jihu. Zákaz ruštiny dokonce národ "skutečných" Ukrajinců zužuje na pouhý zlomek oficiálních počtů. Z vlastní zkušenosti vím, že nelze kalkulovat ani s počtem ukrajinských cestovních pasů, neboť i ty byly, jako vše na Ukrajině, dalším zbožím na prodej komukoliv.
  Otázka třetí: Kdy a proč začala válka? Občanská válka na Ukrajině začala s příchodem nadnárodních korporací krytých vojenskou silou USA a to hned po rozpadu SSSR. Tehdejší ukrajinské území bylo nepředstavitelně bohaté jak na lidské zdroje, tak na suroviny a ornou půdu. Jak dnes můžeme vidět, nepřineslo toto bohatství většinovému obyvatelstvu žádný prospěch. Důvod je děsivě prostý. Ukrajinské "elity" vyhlásily válku vlastním lidem, což trvá dodnes. Ze zahraničí se navracely osoby s nacistickou minulostí či vazbami, politici slyšeli na úplatky, právo a spravedlnost nahradily mafiánské organizace. Bída obyčejných ukrajinců se rok od roku prohlubovala. Proto jsem se ocitl mezi nimi. Kdo mohl, odešel. Opustil místo inženýra, lékaře, pilota, aby zastal práci lesního dělníka u nás na Moravě. Ne kvůli Putinovi a agresi z Ruska. Opustili vlast kvůli kyjevským vládám, jak šly jedna za druhou.
  Otázka poslední: Jak se to všechno mohlo vůbec stát? Rozklad SSSR a jeho satelitů je dodnes mylně vysvětlován tím, že USA dohnaly komunisty ve zbrojním maratonu k úplnému kolapsu. Ve skutečnosti však nastalo něco jiného. USA soustavně rozšiřovaly svoje kolonie (možno sledovat na mapě vojenských základen), kdežto Rusové něčeho takového schopni nebyli. To jim zákonitě v souboji s impériem muselo zlomit vaz. Rusko se dnes nepokouší zotročit svět. Tuto agendu realizují jiní. Vstup ruských armád na ukrajinské území nebyl začátkem války ani agrese, vlastně to nebyl začátek ničeho. Byla to pouhá eskalace násilí dávno již probíhajícího.
  O Ukrajině by bylo snadné napsat spoustu slov. Bylo by možné popisovat jednotlivé události, vysvětlovat, dokazovat, rýžovat zrnka pravdy v nánosech historie. Neudělám to však. Je totiž něco důležitějšího, o čem je nutno psát a tím je zamyšlení, kdo jsme my středoevropané a na čí straně stojíme.
  Říká se, že Ukrajinci by rádi vstoupili do NATO a Evropské unie. Dost pochybuji, že by si to obyčejní lidé skutečně přáli. Vždyť čím se stala EU? Jak běžela léta, ocitli jsme se náhle uvnitř projektu, jenž lze bez obalu popsat jako 3.říše 2.0. Vládnou nám kreatury bez svědomí, jež brzdí pouze obava z hněvu týraných mas. Proto jsme neustále utěšováni bezduchou zábavou z TV. Jsou na nás zkoušeny kouzelnické triky, jak odvést pozornost. Lež má veškerou podporu, pravda je pronásledována. Goebbels by plakal štěstím.
Ne. Ukrajinci již nechtějí další otroctví. Touží po míru, svobodě, aby nehladověli a aby se nemuseli bát, jestli se jejich děti vrátí ze školy. Dokonce se domnívám, že by se vzdali i veškerého bohatství, jen aby mohli žít docela obyčejný, ale dobrý život. Z Ukrajiny se stala dojírna krvavých peněz. Životy Ukrajinců jsou obětovány jen proto, aby bohatí mohli býti ještě bohatšími. Páni vládnou otrokům pouze do té chvíle, dokud se otroci nechají mezi sebou rozeštvávat. Cožpak jste si ještě nevšimli takzvané "rozdělené společnosti"? Rozhádaných přátel i členů rodiny? A když to všechno překonáte, udají vás vlastní děti.
  Západní politici nepřestávají pracovat na totální porobě Ruska. Média nám prodávají agresi jako sebeobranu. Světoví bankéři nás mají v kapse. Co na tom, že Rusové tak tak zvládají současnou vojenskou operaci. Strašení, že pohltí zbytek Evropy běží dál. A hlavně... přeci vítězíme! Co mi to připomíná? Snad filmové týdeníky nacistického Německa, když wehrmacht ustupoval na všech frontách? Myslím, že lidé na Ukrajině si zaslouží víc, než mlýnek na maso. Potřebují skutečnou pomoc. Potřebují mezinárodní iniciativu požadující okamžité ukončení bojů, nekompromisní potrestání viníků na všech stranách, a hlavně mírové řešení sporu jako jediné možné. Ale to se nestane. Nestane se to proto, že na ukrajinských životech nikomu z mocných ve skutečnosti nezáleží. Tak co uděláme? My otroci. My nevolníci. My lidé ustrašení a rozhádamí. My, kteří se bojíme naplnit ideu demokracie. Jak dlouho si budeme zacpávat uši před pláčem ukrajinských rodin? Jak dlouho budeme váhat být takovými, jakými bychom si přáli ve skrytu duše být?

Úvod

© 2016 Jaroslav Kőhler | Všechna práva vyhrazena
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!