Pravda o Ukrajině
Nevím,
pro koho píši tento text. Koho dnes zajímá pravda? Několik let jsem s
Ukrajinci pracoval i bydlel. A i s dalšími "cizinci". Byla mi dopřána
možnost srovnání. Mám i odstup z pohledu zvenčí. Co mi tato zkušenost
dala? Vědění. Vím, že zprávy od novinářů jsou lži a výmysly. Vím, že
řeči politiků nestojí ani za psí lejno. Vím, že nemálo obyčejných lidí
nenávidí Rusy jen proto, že se vlastně bojí sami sebe. Pravda o Ukrajině
není líbivá. Neleskne se a netřpytí se. Spíše se třese a kulhá. Pravda o
Ukrajině není něčím, co bychom chtěli znát. Je příliš děsivá. Ale je
tady. Dnes. Teď. Pokud jsi zbabělec, tak dál už nečti. Pravda o Ukrajině
je jen pro ty, kteří mají odvahu postavit se tomu nejhoršímu v člověku.
Úplně první otázka, kterou je nutno si vyjasnit, zní: Existují
Ukrajinci? I když není málo těch, kteří se domnívají, že neexistují (v
čele s ruským presidentem), musím po osobní zkušenosti konstatovat, že
Ukrajinci jsou opravdu mezi námi. Jak je to možné, když V.Putin pokládá
na stůl jeden argument za druhým ke zpochybnění jejich bytí - či
potvrzení jejich nebytí? Je to vlastně prosté, i když pro každého ne
snadno pochopitelné. Pokud si skupina lidí uvědomí svoji svébytnost, má
právo od té chvíle definovati se jakožto národ, má právo na samosprávu, v
neposlední řadě má právo usilovat o vlastní území. Historické
souvislosti, které k národnímu uvědomění vedly jsou příčiny, nikoliv
důkazy, tedy mají váhu pro nový rodící se stát a naopak nejsou argumenty
pro ty, jimž se vznikající samospráva nehodí. Mají tedy Ukrajinci
nějakou svébytnost, anebo jsou jen bolševickým rozmarem, konstruktem?
Dnes mi nikdo neuvěří, ale bavil jsem se o tomto už před čtvrt stoletím
s přítelem Sergejem z Moldávie. O existenci Ukrajinců nebylo pochyb. A
poznal to každý, kdo provozoval ubytování pro cizince - s Ukrajinci
nechtěl žádný neukrajinec sdílet společné prostory. Prostý, avšak
stoprocentní důkaz jejich osobitosti, kulturní jedinečnosti, národního
sebeurčení. Sergej se už čerta staral o to, odkud Ukrajinci vzešli a za
jakých historických kontrakcí se to událo. Dobře ale věděl, že po každé
výplatě mezd jej navštíví dva urostlí mládenci, aby od něj převzali dary
pro místního bose (na území ČR!). Že jsem napsal, že je Sergej
Moldavec? Mohu tě, laskavý čtenáři, ubezpečit, že Ukrajinci si vezmou
výpalné od kohokoliv, kdo je na tom tak špatně, že se nedokáže bránit.
Když jsme si tedy vyjasnili existenci Ukrajinců, nabízí se hned otázka,
kolik jich vlastně je? Čísla se různí. Záleží na tom, kdo odpovídá.
Škála je široká - od nuly, až k desítkám milionů. Ve skutečnosti však
nikdo neví. Podle Zelenského chunty mezi Ukrajince nepatří Rusové z
Donbasu, ani Maďaři s Rumuny na jihu. Zákaz ruštiny dokonce národ
"skutečných" Ukrajinců zužuje na pouhý zlomek oficiálních počtů. Z
vlastní zkušenosti vím, že nelze kalkulovat ani s počtem ukrajinských
cestovních pasů, neboť i ty byly, jako vše na Ukrajině, dalším zbožím na
prodej komukoliv.
Otázka třetí: Kdy a proč začala válka? Občanská válka na Ukrajině
začala s příchodem nadnárodních korporací krytých vojenskou silou USA a
to hned po rozpadu SSSR. Tehdejší ukrajinské území bylo nepředstavitelně
bohaté jak na lidské zdroje, tak na suroviny a ornou půdu. Jak dnes
můžeme vidět, nepřineslo toto bohatství většinovému obyvatelstvu žádný
prospěch. Důvod je děsivě prostý. Ukrajinské "elity" vyhlásily válku
vlastním lidem, což trvá dodnes. Ze zahraničí se navracely osoby s
nacistickou minulostí či vazbami, politici slyšeli na úplatky, právo a
spravedlnost nahradily mafiánské organizace. Bída obyčejných ukrajinců
se rok od roku prohlubovala. Proto jsem se ocitl mezi nimi. Kdo mohl,
odešel. Opustil místo inženýra, lékaře, pilota, aby zastal práci lesního
dělníka u nás na Moravě. Ne kvůli Putinovi a agresi z Ruska. Opustili
vlast kvůli kyjevským vládám, jak šly jedna za druhou.
Otázka poslední: Jak se to všechno mohlo vůbec stát? Rozklad SSSR a
jeho satelitů je dodnes mylně vysvětlován tím, že USA dohnaly komunisty
ve zbrojním maratonu k úplnému kolapsu. Ve skutečnosti však nastalo něco
jiného. USA soustavně rozšiřovaly svoje kolonie (možno sledovat na mapě
vojenských základen), kdežto Rusové něčeho takového schopni nebyli. To
jim zákonitě v souboji s impériem muselo zlomit vaz. Rusko se dnes
nepokouší zotročit svět. Tuto agendu realizují jiní. Vstup ruských armád
na ukrajinské území nebyl začátkem války ani agrese, vlastně to nebyl
začátek ničeho. Byla to pouhá eskalace násilí dávno již probíhajícího.
O Ukrajině by bylo snadné napsat spoustu slov. Bylo by možné popisovat
jednotlivé události, vysvětlovat, dokazovat, rýžovat zrnka pravdy v
nánosech historie. Neudělám to však. Je totiž něco důležitějšího, o čem
je nutno psát a tím je zamyšlení, kdo jsme my středoevropané a na čí
straně stojíme.
Říká se, že Ukrajinci by rádi vstoupili do NATO a Evropské unie. Dost
pochybuji, že by si to obyčejní lidé skutečně přáli. Vždyť čím se stala
EU? Jak běžela léta, ocitli jsme se náhle uvnitř projektu, jenž lze bez
obalu popsat jako 3.říše 2.0. Vládnou nám kreatury bez svědomí, jež
brzdí pouze obava z hněvu týraných mas. Proto jsme neustále utěšováni
bezduchou zábavou z TV. Jsou na nás zkoušeny kouzelnické triky, jak
odvést pozornost. Lež má veškerou podporu, pravda je pronásledována.
Goebbels by plakal štěstím.
Ne. Ukrajinci již nechtějí další otroctví. Touží po míru, svobodě, aby
nehladověli a aby se nemuseli bát, jestli se jejich děti vrátí ze
školy. Dokonce se domnívám, že by se vzdali i veškerého bohatství, jen
aby mohli žít docela obyčejný, ale dobrý život. Z Ukrajiny se stala
dojírna krvavých peněz. Životy Ukrajinců jsou obětovány jen proto, aby
bohatí mohli býti ještě bohatšími. Páni vládnou otrokům pouze do té
chvíle, dokud se otroci nechají mezi sebou rozeštvávat. Cožpak jste si
ještě nevšimli takzvané "rozdělené společnosti"? Rozhádaných přátel i
členů rodiny? A když to všechno překonáte, udají vás vlastní děti.
Západní politici nepřestávají pracovat na totální porobě Ruska. Média
nám prodávají agresi jako sebeobranu. Světoví bankéři nás mají v kapse.
Co na tom, že Rusové tak tak zvládají současnou vojenskou operaci.
Strašení, že pohltí zbytek Evropy běží dál. A hlavně... přeci vítězíme!
Co mi to připomíná? Snad filmové týdeníky nacistického Německa, když
wehrmacht ustupoval na všech frontách? Myslím, že lidé na Ukrajině si
zaslouží víc, než mlýnek na maso. Potřebují skutečnou pomoc. Potřebují
mezinárodní iniciativu požadující okamžité ukončení bojů, nekompromisní
potrestání viníků na všech stranách, a hlavně mírové řešení sporu jako
jediné možné. Ale to se nestane. Nestane se to proto, že na ukrajinských
životech nikomu z mocných ve skutečnosti nezáleží. Tak co uděláme? My
otroci. My nevolníci. My lidé ustrašení a rozhádamí. My, kteří se bojíme
naplnit ideu demokracie. Jak dlouho si budeme zacpávat uši před pláčem
ukrajinských rodin? Jak dlouho budeme váhat být takovými, jakými bychom
si přáli ve skrytu duše být?