O vodě a o chudobě

  Krásným údolím, jež obdivují pěší i cyklovýletníci, zvesela uhání rozpustilá říčka. Když zaprší anebo při jarním tání sem z daleka přijíždějí vodáci, užívající si její malebnost, nespoutanost betonovou kanalizací a divokou krásu okolí.

  Pracuji na zahrádce, poslouchám řeku, přichází teplý podzimní podvečer. Vtom na mostě tiše zašumí pneumatiky. Automobil zastaví. Ze zvyku se ohlédnu. Řidič vystoupí a přímo z mostu překlopí do stříbřité vody dva kbelíky odpadků. Pak muž rychle naskočí do vozu (nového a zářivě naleštěného), sešlápne plyn, až gumy vykviknou, a během okamžiku mizí v šerých dálavách. Řeka dál šumí, jako by se nic nestalo. Je trpělivá. Než dospěje do moře, čeká ji toho ještě hodně. Ale nezapomíná. Má paměť. A můžeš si být jist, že jednoho dne odpoví. Ohradí se hrubě a nesmlouvavě. Lidé budou bědovat, spustí se nářek. A obviňování. Vyjedou bagry, buldozery, betonářská auta, náklaďáky. To aby drzé řece ukázali, kdo světu vládne.

  Opět se blíží volby. Načepýření politici (a političky) slibují prospěch a blahobyt. Vždyť stále se ještě nemáme tak dobře, jako u sousedů. Máme málo. Elektřina zdražuje (přesto její spotřeba roste), chybí nám třetí automobil do rodiny, anebo alespoň novější model. Tyjeme z levných uzenin a u doktora je pak nával, nedostává se nám okamžité pozornosti. Je nám prostě mizerně a může za to nedostatek peněz! Kdybychom byli bohatší, nemuselo by se to stát. Z utrpení lidského, jak všichni dobře víme, se dá penězi vykoupit. A krom toho je bohatství zdrojem dokonalé zábavy, kterou potřebujeme ještě víc, než-li poctivý pecen chleba. Víc, než čistý vzduch. Víc, než čistou vodu.

  V řece zas teče cosi nedobrého. Šedivý kal tu a tam střídají duhové pramínky. Jsme chudí. Opravdu. Máme ještě méně, než tušíme.