Kterak se vykoupat v louži vody

  Je to snad jen můj názor, přesto se domnívám, že témata o hygieně nejsou pro otrlého zálesáka okrajová. Tento text je především určen ženám a dívkám (ano, milí hnidopichové, Medvědův obskurní zápisník navštěvují i čtenářky), přesto i pánům survivalistům by mohl přinést pár chvilek k zamyšlení. Protože nadpis je poněkud víceznačný, upřesním tedy hned na úvod, že se budu zaobírati tím, jak se dobře vykoupat v minimu vody.

 Kolik vody k řádnému umytí dospělého člověčího těla je tedy zapotřebí? Překvapivě málo. Stolitrové boilery nejsou nutností, pouze přepychem. Aby se jedno smrduté tělo lidské zbavilo všech obvyklých nečistot s maximální účinností, potřebuje osm až deset litrů teplé vody. Což je obsah jednoho běžného kbelíku. Jsou samozřejmě i borci, kterým postačí objem jedné pivní PET lahve. A některým snad ani to ne. Většina z nás smrtelníků ovšem bude potřebovat onen kbelík.
  Zásada první pro úspěšné mytí zní: Voda musí být co možná nejteplejší. Čím je totiž voda chladnější, tím se snižuje účinnost mytí. Koupel v romantické říčce je sice osvěžující (obzvlášť v zimních měsících), avšak zálesácké tělo opět brzy zasmrádne a je to snadno poznat. Proto se vyplatí dát si práci s ohříváním. Ohřát kbelík vody není zase až tak kruciální problém. Postačí čajová konvice, ešus, větší plechovka, kde dosáhneme bodu varu a smícháme se studenou v kýbli.
  Zásada druhá: Nemíchej mydlinky s čistou vodou. Postup je následovný. V menší nádobě velikosti ešusu si napěníš trochu vody s mýdlem. Odtud si mydlinky nabereš a namydlíš celé tělo. Z kýble s čistou vodou pak odebíráš (nejlépe molitanovou houbou) a odshora dolů mýdlo dokonale opláchneš.
Zásada třetí: Čistou vodu nabírej po malém množství a pečlivě se zbavuj mýdla. Obrátit si obsah kbelíku na hlavu je opravdu hloupý nápad.
  Je to vlastně jednoduché. Jako ostatně všechny geniální postupy. Co ale udělám, když kbelík prostě není? Je několik možností. Asi nejsnadnější je zhotovit si vědro z igelitové tašky, popřípadě pytle. V časech již minulých zálesáci užívali vědra plátěná a kožená. Plasty však za touto epochou učinily tlustou čáru. Výroba vědra není složitá. Uřízneš pružný, ne zbytečně silný, vrbový lískový či nějaký podobný prut, jenž očistíš od ostrých výčnělků a ohneš do tvaru obruče. Takovou obruč pak vložíš do igelitové tašky či pytle a necháš dřevo, nechť se roztáhne. Takto vznikne pevný okraj vědra, který je možný zajistit několika stehy provázku, lepící páskou a podobně. Pouhý igelit by však hmotnost vody spolehlivě neudržel. Proto je nutné zpevnění a to především dna. Toho lze nejjednodušeji dosíci šátkem, kterému svážeš rohy a nebo na cípy navážeš kousky provázku, popřípadě kolíky, tyče, jak jen ti okolnosti dovolí. Plastová taška či pytel musí pohodlně sedět ve druhém vaku.
  V některých případech nemusí být zálesácké vědro ideální. V takovém případě je možné zhotoviti si umyvadlo. Této možnosti se využívá především tehdy, když je koupel připravována pro více lidí. Z trávy je upleten jednoduchý věnec, jenž je umístěn na vyvýšené místo - pařez, velký kámen, lavice anebo stůl. Do hnízda vzniklého z věnce a podložky je jednoduše vložen obyčejný pytel na odpadky, čímž vznikne zcela funkční umyvadlo.
  Nejnáročnější situace nastane v okamžiku, kdy nemáš nádobu k ohřevu vody. Avšak i to je možné řešit, nic není ztraceno. Do improvizované nádoby k mytí stačí vložit horké kameny. Ty samozřejmě nesmějí propálit dno, takže je nezbytné přidržovati je vidlicí. Kameny rovněž mají býti co možná nejčistší (před ohřátím omyté), protože se nechceš koupat v blátě jako zlobr. Z toho logicky plyne, že se nevhazují do žhavých uhlíků, ale rozkládají se kolem ohně. Tato metoda je zdlouhavá a nepraktická, je však nejlepší k ohřevu většího objemu vody, kde by to s čajovou konvicí trvalo věčnost.
  Důvodem, proč popisuji tyto návody je zkušenost, že lidé v přírodě dovedou vyvádět nejneuvěřitelnější skopičiny ve chvíli, kdy ztratí komfort civilizace. A mytí je samozřejmě jednou z takových skopičin. Zkušený zálesák, vracející se z výpravy divočinou, nesmrdí jak olomoucké syrečky zapomenuté v autě. Je čistý, voní loukou, jehličím, táborovým ohněm, sluncem a větrem letícím tisíce mil. Už dlouho jsem takového trampa nepotkal. Lidé vracející se z lesů připomínají spíše frontové vojáky, kteří přežili zákopovou válku. Napadá mě otázka, proč vlastně chtějí dnes lidé v přírodě přežívat? Proč nechtějí žít? Žít dobrý život bez neustálého boje a soupeření. Vzít si spacák a jít pozorovat hvězdné nebe. Poslouchat noční zvěř a vdechovat vůni nekonečného vesmíru. A pak se ráno probudit a u potoka potkat dívku s vlasy svázanými trávou a očima zářícíma touhou po svobodě.

Úvod

© 2016 Jaroslav Kőhler | Všechna práva vyhrazena
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!