Kosa

 

 Je sice zima, ale možná že je právě teď vhodný čas načerpat trochu teorie o téměř zapomenutém řemesle teplých dnů - sečení kosou.

  S příchodem jarních dešťů nastává každoročně čas jekotu travních sekaček a křovinořezů. Motorové stroje vlastní dnes snad každý zahrádkář. Boj s nezkrotným pažitem dostal během krátké doby podobu nelítostné mechanické války. Kosu už ze stodoly vytáhne málokdo. Většinou mladí lidé, jimž na okamžik učarovalo toto prastaré řemeslo, když kdosi na internetu zveřejnil strhující video, v němž stíná hektary luk tak snadno, že bubnová sekačka vedle toho vypadá jako bláznivý rozmar zarputilých spalovačů světových zásob ropy. Samozřejmě, že počáteční nadšení rychle vyprchá a kosa je opět pověšena na hřebík. Poctivá práce není totiž nikdy snadná a vyžaduje mnoho trpělivosti. Je to škoda. Moderní technologie nám sice dávají pohodlí a výkon, přesto se však domnívám, že ovládnout manuální dovednost má smysl. Pokusím se vysvětlit, proč.

  Za největší výhodu sečení kosou považuji klid. Kosa nevrčí, nehlučí, nesténá. Samozřejmě je i maximálně šetrná k živočichům obývajícím louku, avšak ticho pro mě osobně znamená asi nejvíce. Čepel zlehka šumí, kolem se nerušeně ozývají zvířata, šeptá nedaleký les a mým neuspořádaným myšlenkám dává pravidelný rytmus, řád. Samozřejmě, že kdo se myšlení vyhýbá, nemusí faktor klidu zohledňovat. Přesto. Pokus se přírodě naslouchat. Možná objevíš něco, co ti v dosavadním bytí chybělo. Snad tě pak přestane děsit ono temně prázdné místo v duši, jež má být naplněno láskou k životu.

  Jiným praktickým benefitem je kvalita sena. Čistě seřezaná stébla zlehka dopadají na zem, nejsou drcena ani lámána. Neméně zajímavý je rovněž sportovní výkon manuální práce na čerstvém ovzduší, který ti více než nahradí funění někde v posilovně. Krásné vyhlídky, což? Samozřejmě, že praxe přináší i nemalé potíže. Zkusím je ve zkratce popsat. Ne proto, abych tě, můj laskavý čtenáři, odradil ještě dřív, než-li za rozbřesku vyrazíš ven. Ale proto, abych ti, jak nejlépe dovedu, pomohl překlopýtat nejčastější překážky a nedorozumění.

  Tak především je třeba vstávat časně, kdy je tráva ještě zvlhlá rosou a zkřehlá nočním chladem. Kosení kdykoliv později znamená větší dřinu a někdy jsou suchá stébla natolik nepoddajná, že nezbývá, než od srdce zaklít a pokračovat až zítra. V těchto hraničních chvílích dochází zpravidla k většině zbytečným zranění a poškození nářadí. Jakmile se z mírumilovné meditace začíná stávat kolbiště, je na čase přestat.

  Dalším častým problémem je špatný nástroj. Kosa, která skvěle padla do ruky pradědečkovi, určitě nepadne člověku s odlišnou výškou postavy, šířkou ramen a sílou paží. Kosiště, to je ta dřevěná část, je nutné přizpůsobit (nebo ještě lépe vyrobit nové) každému jednotlivci na míru. Jedině tak lze předejít bolestem zad, zatuhnutí krční páteře a vůbec zmučení křehkého lidského těla. Vlastní kosa, to je ta železná věc na konci kosiště, musí být připevněna ve správném úhlu a musí mít vyklepané ostří, které se při kosení pohybuje v trávě tak, aby stvoly nízko nad kořínky odřezávalo jako nůž, nikoliv odsekávalo jako dřevorubecká sekyra. Chyba velmi častá.

  Asi nejčastěji diskutovaná jest mezi sekáči začátečníky technika (pohyb sekáče). Většinou je na toto kladen větší důraz, než-li na zásady zmíněné výše, což následně může vést k doslova nebezpečnému poskakování člověka s ostrým nástrojem. Zavři oči, uvolni se a zapomeň na všechny ty nesmysly z internetu, kde se lidé klátí a ohánějí jako zombie z počítačové hry. Tohle nemá s řemeslem nic společného. Výchozí postoj má být volný a současně pevný. To znamená pohodlně rozkročené nohy, čelem ve směru kosení a v okamžiku záběru obě chodidla na zemi. Následuje mírné zhoupnutí v kolenou se současným pohybem paží. Správný záběr má totiž vycházet ze země přes chodidla a nohy, do trupu a teprve až nakonec práci dokončí paže. Tedy kosí se celým tělem. Přitom drž lokty u těla a záda se nesmí hrbit. Hrbení je jasným znakem nesprávného kosiště.

  Jak se pozná dobrá kosa (tedy ta železná část)? Především není úplně pravda, že je nutné koupit jen to nejlepší a nejdražší. Ve svých začátcích jsem měl kosu obyčejnou neznámého původu, jaké se lisují z měkkého plechu. I s tou jsem dosahoval dobrých výsledků. Opatřit si kosu kovanou má smysl ve chvíli, kdy tě nadšení neopouští a je reálný předpoklad, že kosu využiješ. Kvalitnější nástroj pak především práci zrychlí a umožní pokosit větší plochy. Snad zbytečně, avšak přesto připomínám, že v žádném případě neplatí, že drahá kosa nahradí správnou techniku a zkušenosti.

  Nejzřejmějším parametrem kosy je její délka. Opravdu zkušení sekáči používají kosy dlouhé osmdesát i více centimetrů. Důvod je prostý. Má to opět vliv na rychlost. Delší ostří dovoluje širší záběr. Začátečník by však měl volit maximálně šedesát centimetrů.

  Parametr, kterého si laik většinou nepovšimne, je prohnutí čepele kosy. Užší a výrazně prohnutá čepel patří opět do rukou těm zkušenějším. Naopak kosa široká s ostřím rovnějším usnadňuje správné vedení nástroje při učení.

  K vyklepávání ostří slouží takzvaná "babka". Je to malá kovadlinka s hrotem k zaražení do špalku. U nové kosy se ostří vytahuje na babce s oblou hranou (jde o obdobný proces, jako když se rozklepává nýt). Práce se po té dokončuje na babce ploché, na níž jsou srovnány nerovnosti. Existují rovněž nejrůznější udělátka, která mají tento proces usnadnit. Tyto však nepoužívám a tak s jejich praktickou užitečností nemám zkušenosti. V nouzi dokonce postačí i sekyrka zaražená do pařezu, na jejíž plosce určené k zatloukání hřebíků lze menší defekty opravit. Dobře naklepat kosu svede jen zkušený sekáč nebo kovář, byť se to jeví býti prosté. Proto by začátečník neměl litovat času a námahy a měl by někoho znalého věci vyhledat.

  Na závěr bych se měl zmínit o trávě. Ano, o té samozřejmé zelené věci, která si roste všude a o níž si každý myslí, že ji zná. Teprve však až s kosou v ruce přichází nová zkušenost, že tráva není až tak prostá, jak se tváří.

  Hned z kraje zmíním její vlastnost nejzáludnější, totiž sklon stonků. Sklon stonků? Uznávám, zní to opravdu divně, avšak je to tak. Ona totiž tráva neroste jen kolmo vzhůru, ale neustále uhýbá. Většinou kvůli větru. A potom, i když už nefouká, zachová si stonek nad kořínky onen sklon, což necvičené oko vůbec nepostřehne. Když zaslechnete časně po ránu kohosi v lukách láteřit, můžete se klidně vsadit, že jde o nezkušeného sekáče, který nedokáže stébla kosou správně podebrat. Sekáč nemůže postupovat, jak se mu zlíbí. Postupuje tak, aby trávu žal "proti srsti". A tak za ním mnohdy neleží úhledně srovnané řádky jako za sekačkou, ale křivolaké obloučky, což je dle místních podmínek naprosto v pořádku.

  O trávě by bylo možné napsat mnoho. Snad i celou knihu. O její hustotě, stáří, druhu podle zastoupených travin a tak dále. Pro začátek však postačí říditi se jednoduchou poučkou: Pokud stébla čistě nepadají, ale mají snahu uhýbat, jednoduše změňte směr kosení. Tím se nedá nic pokazit. A jestli nepomohlo ani to, je lepší nechat práci na zítřek. Brutální síla, dravost či tvrdohlavost nejsou při sečení kosou právě vlastnosti, které by pomohly.

Užitečné zásady:

 Správná délka kosiště je dána výškou sekáče - vzdáleností od špiček nohou k bradě.

 Rukojeti kosiště mají takový rozchod, aby sekáč paže nepřirozeně neroztahoval ani nekrčil. Je to dáno především šířkou ramen. Správný rozměr se pozná podle toho, že lokty jsou během pohybu blízko u těla.

 Nasazení kosy na kosišti je takové, aby sklon ostří vůči zemi byl nulový - kosa se tedy pohybuje rovnoběžně.

 Sklon kosy proti kosišti se určí nejlépe přímo při kosení. Ostří má lehce odřezávat, nikoliv odsekávat či vynechávat.

 Ostření je prováděno jemným brusným kamenem. Běžně užívané karborundum je příliš hrubé. Ostří kosy proto rychle odchází a je zubaté. Používám břidlici.

 Kosa se obtahuje zvolna a zásadně "po ostří". Tedy žádné divoké pohyby, šmrdlání všemi směry a podobně. Klidné ostření mimo jiné brání poskakování brousku a ostří je rovnoměrné.

 Nauč se izolovaný záběr - tedy nejenom dlouhý rozmáchlý záběr, ale oblouček třebas jen dvacet centimetrů. Daleko rychleji tak pochopíš správnou techniku kosení a naučíš se vyžínat mezi překážkami.

 Nos s sebou na louku nějaký další nástroj k rozbíjení drnů, mravenišť a krtinců. K tomuto účelu není kosa určena.

 Nesnaž se kosit prudkými pohyby. Záběr má být klidný a jistý. Při pohybu zpět se uvolni, na okamžik zastav. Jedině tak získá kosa před dalším záběrem potřebnou stabilitu.

 Rukojeti kosy drž zlehka. Tak, aby ti kosa při střetu s překážkou bezpečně vyklouzla. Kosa není krumpáč ani sekyra.

 Mysli na bezpečnost dětí a domácích mazlíčků potloukajících se kolem. Kosa dokáže způsobit vážná poranění.

 Nesnaž se mít jako začátečník dokonalé strniště. Zbytečně by ses tím demotivoval. Nezapomínej, že se učíš řemeslo a to chce čas.

 Nebuď fanatik. Jsou situace, kdy je na místě použít sekačku (třebas i vypůjčenou).

 Nenech si namluvit, že existuje pouze jediná správná technika kosení. Každý člověk by měl pohyb přizpůsobit vlastní přirozenosti.

 Nepodceňuj osobní setkání s jinými sekáči. Když nic jiného, alespoň se poučíš z jejich chyb. Spoléhat pouze na videa z YouTube opravdu nestačí.

 Svoje první kosiště si nechej vyrobit zkušeným řemeslníkem. Nešetři časem ani penězi. Kosiště z obchodu tě s největší pravděpodobností zklame a zbytečně ztratíš motivaci.

 Kosit se začni učit již brzy z jara. Je to nejsnadnější, neboť tráva je nejkřehčí.

 Cílem by mělo být co nejnižší strniště. Správně seřízená kosa má hřbetem klouzat po zemi. Přizvedávání signalizuje nějakou chybu v technice pohybu nebo v nástroji.

 Pro bezproblémové kosení je třeba již na podzim a v předjaří vyrovnávat povrch louky vyhrabáváním a rozkopáváním drnů, krtinců, vyježděných stop po traktoru a podobně. Zanedbání této přípravy ti později přinese zbytečné kletby na jazyk.

 Někteří lidé trvají na tom, že správné kosení je možné pouze na boso. Nehodlám to nikomu vymlouvat. Zkus si to. Přesto si s sebou raději vezmi dobré holínky, jaké nosívali i naši dědové, kteří jinak na boso chodili. Brzy z rána je země ještě prostydlá, což zrovna neprospívá kloubům. Ani vosí hnízda, bodláky či mraveniště nejsou také zrovna příjemná.

 Nesnaž se zpočátku pokosit velké plochy. Spěch je ze všech chyb možná tou největší.

 Rytmus kosení vol tak, abys neztrácel dech. Příliš rychlé tempo vyvolá křeč ve svalech a není pak možné dodržovat správnou techniku.

 Vyklepání ostří kosy nelze ničím jiným nahradit. Nejde totiž o pouhé naostření, nýbrž současně i o přeměnu struktury oceli za studena. Provedení je různé a každý sekáč má svůj grif. Správně vyklepaná kosa je pouze taková, která funguje, byť by byla vyklepána na kameni u řeky.

Úvod